S Barrosem zpátky k pětiletkám?

Vždycky, když si říkáte, že eurokomisaři nemůžou vymyslet ještě větší blbost, překvapí vás. Nedávný návrh směrnice zavádějící kvóty pro ženy v orgánech vymezených společností překonaly hrozby, které Evropská komise (EK) směřovala Německu. Co eurokomisařům na Němcích vadí? Přílišná orientace na export a samotný vysoký objem exportu. Některé návrhy naštěstí nebyly schváleny (kvóty), některé bohužel ano, jak to bude s pokutováním německého exportu teprve uvidíme.

Po výtkách USA a Mezinárodního měnového fondu směřovaných k německému exportu (přebytkům běžného účtu) se s kritikou a hrozbami sankcí přidala také Evropská komise. Těmto institucím vadí přílišná orientace německé ekonomiky na export, která údajně ohrožuje stabilitu světové ekonomiky. Německo je několik let největším světovým exportérem v relativních hodnotách, v absolutním objemu exportu je dlouhodobě na 3. místě, letos se očekává, že předstihne druhé Spojené státy.

Kořeny současné německé "exportní jízdy" můžeme hledat na počátku tohoto tisíciletí, kdy socialistická Schroderova vláda provedla reformy pracovního trhu na základě výstupů Hartzovy komise, které snížily daňovou zátěž a náklady práce. Se začátkem tisíciletí je spojeno také zavedení společné evropské měny. Díky provedeným reformám tedy firmám poklesly mzdové náklady, v důsledku toho se německé výrobky staly konkurenceschopnějšími vůči výrobkům zahraničních firem, výsledkem byl růst exportu a zvyšování salda zahraničního obchodu.

Mezi hlavní německé exportní trhy patří země eurozóny, jako je Francie nebo Itálie. Protože má Německo od roku 1999 stejnou měnu jako tyto země, růst německého exportu a salda zahraničního obchodu se nemohl projevit ve zhodnocování německé měny a tedy relativním zdražování německých výrobků. Účast v měnové unii s ekonomicky slabšími zeměmi také způsobuje, že je euro pravděpodobně slabší, než by byla Německá marka (pokud by u ní země zůstala), německé zboží se tak díky posilování kurzu nezdražuje takovým tempem ani vůči zboží ze zemí mimo eurozónu. Německo mělo přitom ke společné měně dlouhou dobu spíše skeptický postoj.

Evropská komise tak vyrazila do boje proti německému exportu vysláním vyšetřovacího týmu do Berlína s tím, že pokud bude zjištěno překročení referenční úrovně exportu, hrozí Německu pokuta do výše 0,1 % HDP. EK bude po německé vládě požadovat, aby svůj export omezila. Otázkou je, jak to má německá vláda udělat.

Pár možností se nabízí, pravděpodobně se však nenajde žádná, která by se dala označit za tržně konformní a samotná účinnost těchto opatření je značně diskutabilní. Jednou skupinou možností je působení na zvýšení mezd, což by bylo možné zvýšením důchodových daní a kvazidaní nebo například zvýšení minimální mzdy. Druhou skupinou možností je pak vytvoření bariér vývozu ve formě určitých daní či exportních přirážek.

Možné je také v příští pětiletce prostě naplánovat menší objem výroby. Problém je, že období pětiletých centrálních plánů už máme pár desetiletí za sebou. No, možná se to zase vrátí.

V případě jižních států eurozóny se mezi příčinami jejich nekonkurenceschopnosti uvádějí mimo jiné vysoké náklady práce. EK chce tento problém řešit zvýšením nákladů práce v konkurenceschopné ekonomice. Na tomto opatření by skutečně mohly relativně vydělat státy na jih od Německa (pokud by tedy měly, co vyvážet), ale s velkou pravděpodobností by na tom prodělala eurozóna jako celek.

V posledních padesáti letech ve světě vznikaly instituce, které měly za úkol odbourávat bariéry mezinárodního obchodu, jako je WTO (předtím GATT), ale také samotná EU, proto mi příjde absurdní, že se dnes vrcholný orgán Evropské unie snaží mezinárodní obchod v podstatě omezit minimálně tím, že omezí svobodu tvorby hospodářské politiky členského státu.

Debata by se měla věnovat spíše způsobům, jak zvýšit konkurenceschopnost slabších zemí, než snižovat konkurenceschopnost země, která evropskou ekonomiku fakticky táhne.